Fotky z výletů

Tak toto léto jsme se s Fany s rozhodli, že se pokusíme zdolat  jednu z nejhezčích hor Slovenska –Velkej Choč  (1611m).  20.7. v 7:00 vyrážím do Vyškova a u mezinárodní pokladny si kupuju zpáteční jízdenku do Ružomberoku (610,-Kč). Chci jet přes Horní Lideč, jednak je to levnější než přes Bohumín, ale hlavně ve Valmezu se připojí Fany.  A první problém už je tady, platím tisícovkou a paní v pokladně  nemá zpátky.  Hledám po všech kapsách menší peníze a v duchu se ptám, kdy tu dámu napadne, že by mohla zvednout zadek a jít si ke kolegyňce do vedlejší „normální“ pokladny pro drobné.  Nakonec to za pomocí vlastní peněženky dala nějak dohromady a tak obtěžkán  asi ¼ kg kováků se vydávám na perón.  (musím na tomto místě poznamenat, že to byl jedinej problém s ČD, naopak, musím české i slovenské dráhy pochválit, všechny vlaky tam i zpět jely na minutu přesně a dokonce nikde nebyla ani výluka!). Pohodová cesta do Meziříčí (s přestupem v Hranicích), šťastné shledání asi po měsíci s Fany.  Máme hodinu a půl čas, než pojede rychlík do Žiliny, tak se jdeme jen tak pošontat k soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy.  Vlak do Žiliny polprázdnej, ze Žiliny do Ružomberoku už dost plnej. Příjezd do Ružomberoku přesně podle jízdního řádu, něco po půl druhé. Ubytováváme se v rodinném penzionu asi 1,5km od nádraží. Cena 10,-EUR/osoba/noc  víc než dobrá.  Příslušenství na pokoji, TV, lednička a dokonce i vybavená kuchyňská linka. Tento den máme ještě v plánu navštívit Vlkolínec –stylovou vesničku  v horách nad Ružomberokem.  Musíme se dostat do Bieleho Potoka  (nebo na Biely Potok?) –místní části Ružomberoku, tak se sháním po jízdenkách MHD.  Jak se dozvídám, nic takového v Ružomberoku neexistuje, platí se přímo šoférovi.  Z Bieleho Potoka vyrážíme po žluté, ale asi v půli cesty se spustí dost intenzívní  liják. Azyl nacházíme ve dřevěné autobusové čekárně.  Za chvíli máme společnost, starší paní asi s dcerou. Dáváme se do řeči a vyptáváme se na medvědy, kteří se mají v tomhle kraji hojně vyskytovat.  Paní přitaká, sama vraj viděla medveda, a ten mal peť metrou. Také říká, že jí jednou malé medvídě očesalo jabka na jabloni.  No domorodci  všude na světě mají sklon přehánět, tak to všechno bereme s rezervou.  Ještě se dozvídáme, že do Vlkolínce jezdí citibus, ale my máme radši pěškobus.  Asi po půl hodině přestalo pršet, tak se loučíme a pokračujeme nahoru, po 1km jsme ve Vlkolínci. Platíme 2 éra vstup a již se procházíme mezi roubenými chaloupkami.  Je to něco podobného jako ve skanzenu v Rožnově, ale jsou menší a zvláští jsou tím, že se v nich normálně bydlí.  Dojem občas kazí jen zaparkovaná auta, nějak se k těm  chaloupkám nehodí. No tak aspoň že střechy nehyzdí satelity.  Prohlížíme ještě hřbitov a kolem kostela po žlutomodré míříme zpět na naši dočasnou základnu.  Je po dešti, teplo, lesy se paří, v údolích se povalují obláčky, naskýtají se hezké výhledy, vypadá to kouzelně.  Máme Ružomberok jako na dlani, za ním se tyčí Velkej Choč, náš zítřejší cíl.  Ráno vstáváme před šestou, jak jsme zvyklí a vydatně snídáme a taky si chystáme svačinky. Já se také napájím jak velbloud, co se do mě vejde.  Turistika v Karpatech je holt jiná, než třeba v Kerkonoších, kde je na každém kilometru horská bouda s občerstvením.  Ještě si každej bereme 1,5 litru vody  (ale jak se pak ukázalo, bylo to málo). Vycházíme něco po sedmé a překvapuje nás, že na zahrádce už sedí domorodci a chlemtají pivo (takhle brzo a navíc ve všední den!?). Jak se ale později dozvídáme, sedí tam už od 6:00 (kdy se otvírá) a je to normální stav. Holt jinej kraj-jinej mrav. Míříme na nádraží, a odtud po červené k našemu cíli. Bohužel, slovenské značení není tak precizní jako naše, tak už asi 50m od nádraží se musíme ptát na cestu. V 8:30 přicházíme k hradu Likava, resp. K tomu, co zněj zbylo. Bohužel otevírají až v 9:00, čekat se nám nechce. Naštěstí ale přichází pan kastelán a ještě před otvíračkou nás za 1 éro provede.  Z hradu mají být hezké výhledy na okolí, bohužel je mlha, takže nevidíme nic. No tak snad někdy příště. Pokračujeme dále po červené a cestou zobeme maliny a jahody  a ani nevnímáme, že se cesta začíná dost zvedat.  Nikde ani živáčka, pěšinky zarostlé pavučinami, Bohem a hlavně turistmi zcela zapomenutý kraj. (Chočské vrchy jsou turisty neprávem opomíjené, neboť v oklolí jsou „atraktivnější“ cíle –obě Fatry, Roháče atd.)  Vychutnáváme si kouzlo takové turistiky, ale náhle se objevuje něco, s čím jsme se dosud na našich cestách nesetkali.  Začali na nás útočit nějací ovádi, nebo co to bylo (něco mezi broukem a mouchou), klidně jich na nás sedá i 5-6 exemplářů a nepříjemně koušou.  Zřejmě jsme po dlouhé době jejich jediná kořist, tak se toho snaží využít. Používám kšiltovku jako pleskač, ale není to moc platné. Naštěstí  tahle muka trvala jen asi 20 minut, ve vyšší nadmořské výšce už se tyhle potvůrky nevyskytovaly.  Zato se objebuje jinej trebl, a dost velkej.  Ztratili jsme značku.  Jsme u jakéhosi obrovského skaliska a nevíme jak dál. Rozdělujeme se a snažíme se najít správnou cestu.  Nakonec se vracíme k poslední značce ale usuzuji, že jinudy se jít nedá, tak zase hurá k tomu skalisku.  Chceme ho obejít, ale pěšinka je čím dál užší a svah strmější, už je problém se na něm vůbec udržet.  Teď už mám 100% jistotu, že jdeme špatně.  Nic naplat, musím se uchýlit k tomu, co dělám jen zcela výjímečně a velmi nerad. Vytahuju mobil a volám pana „domácího“ do Ružomberoku.  Snažím se mu vysvětlit, kde asi tak jsme, ale nedaří se.  Začínám mít podezření, že na Choči nikdy nebyl.  Oni ti domorodci po těch horách moc nechodí. Jen mi poradil, že se musíme „dostať na hrebeň“.  To je poněkud bizarní rada, když si uvědomíme, že Chočské vrchy žádný souvislý hřeben nemají. Náhle zaslechneme šramot a z lesa se vyloupne postava, hurááá jsme zachráněni. Bohužel, naše radost byla předčasná. Ukázalo se, že to je další zbloudilý turista, taky Čech. Taky ztratil značku. Zajímavé je, že na rozdíl od nás šel na Choč po modré. Hledání značky už vzdal, šel tak nějak intuitivně cestou necestou k vrcholu.  Odmítám tuhle odvážnou variantu , opouštíme ho a znovu se vracíme k poslední značce.  V duchu dílem proklínám bratry Slováky za to mizerné značení (ač jinak je mám rád) a dílem přemýšlím, co udělám, když pokračování značky nenajdem.  Vrátit se? Přece jsem nejel 300km nadarmo jen tak se pomotat po slovenském  lese. A co na to asi Fany? A co řeknu kamarádům v restauračním zařízení, kde jsem hrdě prohlásil, že jedu zdolat Velkej Choč. Z chmurných myšlenek mě až vytrhne pohled na strom s červenou značkou. Heuréka, můžeme pokračovat! Nálada je z bodu mrazu zase 1A, jako v obci Putimi, a navíc se ještě trhají mraky do modré oblohy!  Cestou přes Predný Choč (1249m) míříme do sedla Spuštiak (1095m), taky krátký oddech-svačinka  (chleba, máslo, salám, paprika, meruňka) a dále po modré a zelené na Velký Choč (1611m) Celkové zdolané převýšení tedy bude zhruba 1300m.  Přicházíme na Strednů Polanu, moc hezké místo. Je tu salaš, ovečky, pan bača zrovna jednu stříhá. Vítají nás 2 přátelští ovčáčtí psi. Odtud po zelené už je to na Choč jen kousek.  Stoupáme pěšinkou a jak se dostáváme stále výš a výš, objevují se krásné výhledy na Velkou Fatru a celé okolí. Překvapuje mě rozmanitost zdejší flóry, chvílemi si připadám jako v květnu na Pálavě.  Bohužel, objevuje se poslední a dost nepříjemnej problém. Dochází nám voda. Fany už nemá nic, já mám poslední asi 2 deci. Nabízím jí je, hrdě však odmítá. Je dost horko, v nížínách řádí pětatřicítky, tady může být tak 25-28 st.  Vidím na ní, že už toho má dost. Bojím se, aby mi tu nezkolabovala.  Rozhlížím se, kde by mohl přistát stroj, kterej vynalezl americký občan Igor Ivanovič Sikorskij –vrtulník.  Zvolňuji tempo na důchodcovské, takže se nakonec  v pořádku dostáváme na vrchol! Objímáme se, jako bychom zdolali Everest a jdeme se kochat výhledy. Skutečně je vidět půl Slovenska. Nejsem znalec slovenskejch hor, tak bezpečně poznávám jen Velkej Rozsutec na Malé Fatře a přehradu Liptovskou Maru. Další kopce zkoumám z kovového štítku, umístěného na stojánku na samém vrcholku.  Tam je taky schránka s deníčkem, kam se zapisujeme. Tak jsme konečně na „zobáku“, jak Velkému Choči přezdívají turisté.  Miluju kopce, na které se nedá přijet autem.  Kde se člověk točí na patě a vidí celé okolí. Tenhle je přesně podle mého gusta.  Vychutnáváme si takřka letecké pohledy do kraje, Fany se pak ukládá to trávy k odpočinku a já dělám fotky. Je vidět Velká i Malá Fatra, Orava, Roháče, Tatry, Liptovská Mara. Měla by být vidět i Lysá hora v Beskydech, ale přece jenom je trochu opar, tak snad někdy jindy.   Potkáváme tu dvojci turistů, taky čechů, kteří přišli z Lúček. Cesta z Ružomberoku na Choč nám trvala asi 6 hodin, ale hodinu jsme ztratili blouděním a půl hodiny jsme strávili prohlídkou Likavy. Za těch 6 hodin jsme potkali jen 1 člověka –toho zbloudilého turistu. (nepočítám kastelána z Likavy a obyvatele Salaše).

Po půlhodině zahajujeme sestup.  Jsme znovu u salaše, žízeň už je tak nesnesitelná, že jdu k bačovi vyprosit trochu vody. Bača je hodnej, dává pokyn své asistence (dcerka nebo milenka?) a ta nám nabírá šufánkem (pro Pražáky naběračkou) studenou pramenitou vodu. Chutná skvěle!  Vnucuji studentce 1 éro (aby neřekla, že moraváci jsou lakomí), ale vehementně to odmítá. No mají tam napsáno „hotel Choč“, tak bychom měli za poskytnuté služby zaplatit. Cesta ze Stredné Polany do Valašké Dubové už byla pohodová, i když dost kamenitá. (s kočárkem se sem nevydávejte) Po hodince chůze se občerstvujeme u pramene a za chvilku už jsem ve vesnici. Ihned si kupujeme další vodu a Fany i zmrzlinu. Já tyhle věci nejím.  Autobusem se dostáváme do Ružomberoku.  V hezké stylové motorkářské restauraci si dáváme vyprážaný sýr (výbornej, že by ovčí?), tatarku a pivo. Dohromady platíme 9,80 EUR. Pivo gambrinus stojí 0,9 éro, fernet 1 éro. Ceny téměř stejné jako u nás. Nepotvrdily se tedy zvěsti, že je Na Slovensku příšerně draho. Byl to moc hezkej výlet, i když to bylo náročnější, než jsme čekali.  Slabším turistům nebo rodinám s dětmi doporučujeme jít na Choč z Valaské Dubové.  Z Ružomberoku je to přece jenom daleko.

Turistice 3x nazdar!!